Pokračování
V izraelských kibucech, což jsou města vzniklá po roce 1948 se již mnoho let odehrává scénář, který jednou zachvátí celý svět. Neviní lidé jsou totiž v těchto městech jako ve vězení. Žijí sice na vysokém stupni hmotného zabezpečení a v materiálním blahu, ale jsou úředně zbaveni vlastní svobody. Lidé, kteří žijí v těchto městech jsou zbaveni finanční hotovosti. Mají pouze přidělené čísla /bezhotovostní systém čárového kódu/ ,se kterými chodí nakupovat a vydělaná, stejně jako utracená částka se vyplácí přímo z konta. Místní lidé jsou tedy otroky moci, neboť mohou nakupovat pouze ve vybraných místech a vybrané zboží. Nemohou ani utéci z takového systému, neboť nikde jinde by jim nikdo bez peněz nic neprodal a oni by pošli v bídě. Ale nemohou se ani vzepřít uvnitř takového systému, ani jakkoliv protestovat proti čemukoliv, neboť by riskovali, že jim bude jejich konto zablokováno. Lidé nemohou opouštět tyto města, aniž by s tím zvláštní rada nesouhlasila. Lidé se zde musí pohybovat pouze ve vybraných teritoriích a jsou omezováni mnohdy až nesmyslnými uzákoněními. Zvláštní státní výbor – rada města, zde totálně kontroluje a šikanuje život i soukromí každé rodiny a sebemenší rozhodnutí musí být neprodleně konzultováno s oním orgánem, který může vše zamítnout. Orgány zde vymáhají po lidech i ty nejintimnější informace a nemůžete zde mít žádný osobní názor či problém, aniž by o něm nevěděl i tento výbor. Děti se zde smí rodit pouze na zvláštní povolení orgánů, kteří i tomuto mohou zabránit. Už od dětství jsou tu děti vedeny k naprosté závislosti na orgánech a je zlamována jejich osobnost pod jedinou rodinu, kterou jsou úřady. Takto funguje v demokratické zemi ve městech kibucech totalitní systém, byť plný materiálního blaha. Je to doslova koupení si občanů výměnou za jejich svobodu. Myslím si, že izraelské kibuci jsou dostatečně velkým trnem v oku těm, co chtějí věřit tomu, že žádná totalitní světovláda není prakticky možná.
Ale zpět k označení lidí čárovým kódem. Prozatím, než dojde ke globálnímu označení na tělech, snaží se nám vlády čárový kód vnutit na naše občanské průkazy nebo kartičky zdravotních pojišťoven. Člověk absolutně neví, co vše o něm vlády vedou za informace, vidí jen nesmyslné svislé čáry a číslo. To je záměr. Nejnovější generace čárových kódů, tzv. čárový kód PDF 417, je už kódem dvojrozměrným a interaktivním, který umožňuje zakládat do sebe neuvěřitelné množství informací, ale jde do něj zakládat i přímé kopie dokumentů, fotografie, záznam hlasu nebo otisk prstu. Kódy jsou radiofrekvenčním přenosem Spectrum 24 schopny reagovat i na vzdálenost přes 100 metrů, lze je tedy snímat i na dálku a i za překážkou. Tyto nové čárové kódy se začaly plně užívat po celém světě od konce 80. let. PDF 417 je tedy zřejmě jasným favoritem v označení lidských těl čárovým kódem, znamením doby.
V roce 1981 probíhalo v Bílém domě jednání za účasti prezidenta USA Ronalda Reagana, které se týkalo zavedení státního identifikačního systému občanů. Marty Anderson tehdy vystoupil a navrhl prezidentovi vytetovat identifikaci na ruce každého občana. Na to okamžitě zareagoval J.Wat, sekretář pro vnitřní záležitosti : ,,To je hrozné, zní to jako znamení šelmy‘‘. Celý kabinet ztichl. Poté prohlásil prezident Reagan větu, která obletěla svět : ,,Snad bychom měli vypalovat znamení už všem nemluvňatům‘‘.
Veřejnost byla tehdy zděšena. Dnes přichází prezident Clinton s daleko horšími zákony a nikoho to již nepřekvapuje. Svět mlčí. V celém světě se už začínají lidé /zpravidla potají/ v porodnicích označovat neviditelným laserovým tetováním. Jak jsme si již řekli, na západě, zejména v USA, se tím už nikdo netají a úřady to přímo vyžadují a podmiňují to všemožnými výhružkami a omezeními práv a pohybu. Občané sami tak dávají svá těla k potetování, aby mohli žít ,,v klidu,,. Ale zároveň se vyskytla i nová technologie, která se začala doslova masově užívat k identifikaci lidí této planety pro potřeby světovlády a která doplňuje technologii čárového kódu na našich tělech. O co se jedná ?
Jedná se o mikročipy, které chce světovláda všem lidem na světě voperovat do jejich těla. Tyto mikročipy jsou miniaturní elektronické přístroje schopné, stejně jako čárový kód, přes detektor identifikovat danou bytost. Nejznámější mikročipy mají délku 10 mm a šířku 2 mm. Ale dávno jsou užívány i mikročipy tenké jako vlas. Tyto digitální mikročipy jsou schopny identifikovat s obrovským potenciálem záznamů každou lidskou bytost. Stejně tak ale člověka jako sonda sledují v pohybu po celé planetě a je možno ho lokalizovat během deseti vteřin na prostoru 8 metrů čtverečních z celého povrchu Země. Vše díky 24 satelitům GPS. Tyto mikročipy se zprvu na přání vlád umisťovaly v podobě plochého čipu v občanských průkazech, pasech a identifikačních kartách. Již tehdy byla známá i technologie čipu v lidském těle, ale veřejnost se tímto systémem měla nejdříve seznámit. Poté vlády přejdou k povinnému implantování mikročipu do těla každého z nás. Mikročip společně s tetováním čárového kódu nás mají totálně kontrolovat, sledovat náš pohyb, ale i mnohem víc. O tom ale až za chvíli.
Všimněte si prosím, že technologie implantace mikročipů pro identifikaci a sledování živé bytosti není žádné sci-fi. Už od konce 70. let jsou po celém světě takto čipovány zvláště domácí zvířata, psi a kočky. V České republice se to rozběhlo naplno po roce 1993. Dnes existuje mnoho let už i u nás Národní centrální registr pro identifikaci všech mikročipem označených zvířat a zvíře Vám očipují v každé druhé veterinární ambulanci. Vše v masové reklamě, že Váš pes se tak neztratí a když ano, najde se a po identifikaci vrátí majiteli. Faktem ale je, že celé toto divadlo má ten hlavní účel, že lidé zcela labilně přivyknou této technologii. Když mají mikročip jejich domácí mazlíčkové, kteří jsou mnohdy rovnoprávnými členy rodiny, pak je už jenom krůček k tomu, aby mikročipy pod podobnými záminkami přijali i lidé. Tato technologie se nazývá RFID a můžeme vidět, že Ministerstvo zemědělství ČR, jakož i vláda jako taková, tvrdě podporuje tuto technologii. Ale myslíte si přátelé, že jde jen o výhodu ? Je-li to výhoda, pak to má být dobrovolné. Jenže tak tomu není, po celém světě začali být občané úřady doslova vydíráni, že pokud neoznačí svého psa mikročipem, bude odebrán nebo utracen.
Poznámka:
Vymlouvají se přitom na vzteklinu, potulování psů i přeplněné útulky /jak by to bylo asi s lidmi/. V Brně vznikla bouřlivá diskuse, když chtěl v roce 1995 jako první v republice magistrát Brna zavést tzv. plošné /povinné/ očkování všech psů a koček. Ministerstvo zemědělství zase prosazuje povinné označení všech hospodářských zvířat v ČR a okamžitě využilo aféry kolem nemoci ,,šílených krav,, pro argumentaci a podporu svých šílených plánů.
Vězte, přátelé, že naše zvířátka jsou jen počátek, takový test naší přizpůsobivosti, ostatně vždy přeci testujeme vše nejdříve na zvířatech. Brzy budeme označeni jako dobytek mikročipem i my lidé pro vládní identifikaci, kontrolu, manipulaci a sledování pohybu. Říkám budeme, ale ono to již začalo a to v plné tajnosti a zrůdnosti. Ale lze zrůdnost utajit ?
Vláda USA vyvíjela už v 80. letech identifikační programy s mikročipy na lidech. Bez informování k tomu zneužívala děti v dětských domovech, pacienty nemocnic a léčeben, ale také vězně. O tom si ještě řekneme. Ve Švédsku mělo už na počátku 90. let, podle oficiálních informací, implantováno mikročipy 7000 lidí. Bylo to právě Švédsko, které se postaralo o světovou aféru, když švédský výzkumník Robert Naeslund veřejnosti odhalil stovky rentgenových snímků pacientů, které ukazují různé typy mikročipů odhalených při náhodných rentgenových vyšetřeních občanů. Odhalil ale také i mikročipy, které byly z vyděšených a překvapených lidí vyoperovány. Zhruba od poloviny 80. let bylo vládou tajně takto označeno, identifikováno a sledováno bezpočetně lidí. Mikročipy se implantovali zejména do starších občanů pomocí injekcí do žil. Občané o tom nebyli informováni, bylo jim řečeno, že jsou pouze běžně očkováni. Pravda vyšla najevo, až když náhle začali takto označení lidé umírat v důsledku amnézie a oslabení imunitního systému. Vláda udělala z lidí doslova pokusné králíky. Tato technologie je od základu obrácena proti nám. Vlády tedy dobře vědí, proč to utajují. Ale to není vše.
Vlády mají tu drzost opouštět brány podsvětí těchto praktik a chtějí tuto zrůdnost uzákonit. Dr. Mary Jane Englandová, členka zhoubného vládního výboru pro zdravotní projekty vlády USA, ve svém proslovu v Palm Springs v Kalifornii v roce 1994 navrhla, aby vláda povinně implantovala mikročipy všem lidem do jejich těla pro jejich identifikaci.
Ale zatímco prezidentovi muži přemýšlí, jak šikovně zalhat veřejnosti, aby ze zákona přijala mikročipovou identifikaci, z vládního podsvětí USA se začaly tyto ideály nebezpečně šířit do světa. Už v březnu 1997 bylo oficiálně prohlášeno, že vlády Dánska, Filipín a Trinidy plánují po vzoru USA voperovat mikročipy do těl svých občanů nebo jejich občanských průkazů. K této iniciativě se připojily po roce 1997 prakticky všechny vlády světa jako k cílovému řešení. Jak by také ne, počítače světovlády v Belgii, Austrálii i USA jsou připraveny okamžitého napojení na tyto mikročipy ve všech lidech na celém světě /od 70. let tyto počítače fungují již na bázi zpracování čárového kódu dané každé lidské bytosti/.
Bývalý poradce prezidenta USA Ronalda Reagana, Martin Anderson, sdělil celému národu již mnoho varování před touto technologií. V The Washington Times například napsal : ,,Tento nepatrný mikročip je jako technologické tetování a je mnohem efektivnější než čísla, kterými nacisté nesmazatelně označovali na ruce své oběti v koncentračních táborech‘‘. A toto přirovnání je naprosto výstižné. Nyní se totiž postupně dostáváme k tomu, proč chce světová vláda označit všechny lidi mikročipy. Jen identifikace ? Jen kontrola ? Jen sledování pohybu ? Jakoby to nestačilo, ještě tu něco je a tím něčím teprve končí cíle tohoto vražedného divadla. Ale dejme slovo tomu nejkompetentnějšímu….
Doktor Carl W. Sanders z USA je elektronický inženýr, vynálezce a vládní konzultant. Je také vítěz prezidentské a vládní ceny za nejlepší designovou činnost. 32 let svého života strávil ve strojním a elektronickém návrhářství mikročipů vztahujících se k člověku a organismu. V roce 1968 se dostal jako specialista k projektu ve městě Phoenix v Arizoně. Současně se na tomto projektu pracovalo i v Bostonu a také Hunfordu. Celý projekt byl zaměřen na jednu mladou ženu, která měla zlomenou páteř. Oni zjistili, že by snad mohli zapojit nervy umělé. Do tohoto projektu byly zapojeny stovky lidí. Jednalo se o projekt revoluční, první svého druhu a nikdo nevěděl, jaké přinese výsledky. Podnětem k tomuto projektu se stala právě ona nemocná žena. Celý projekt nakonec vyvrcholil v mikročip. Po implantacích několika těchto mikročipů této ženě do míchy, se její svaly na rukou a nohou skutečně začali napínat a končetiny pohybovat. Dr. Carl W. Sanders dostal v tomto projektu vyšší pověření a ručil za sestrojení tohoto mikročipu. Když se pak ale rozbíhal další nadějný výzkum tohoto mikročipu, nečekaně přišlo vládní nařízení, že financování mikročipu na onu zlomenou páteř není výnosné, a že se mají zabývat jinou oblastí výzkumu tohoto mikročipu. /Pokračování v další kapitole/.